Versailles
Versailles
Město 25 km jz. od Paříže. Dříve královské sídlo, proslulé hlavně světoznámým zámkem se zahradami a dalšími dvěma zámeckými stavbami - Velkým a Malým Trianonem.
Historie
Za vlády Ludvíka XIII. v 17. stol. zde stával na vršku feudální zámeček s vesnicí na úpatí a v okolí se rozkládaly bažiny a lesy plné zvěře. Král, který sem vyjížděl s oblibou na lov, tu často zůstával na noc, a proto se r. 1631 rozhodl pozemek koupit a začal tu budovat královské sídlo. Stavby se po jeho smrti ujal jeho syn Ludvík XIV., a z původně loveckého zámečku nechal vybudovat zámek, který je dodnes jednou z nejskvělejších barokních památek z konce 17. stol. Výstavbou budov byl pověřen architekt Le Vau a zahradní architekturou Le Nôtre. V r. 1678 se prací na dalším rozšíření zámku ujal architekt Jules Hardouin-Mansart, který zde setrval až do své smrti o 30 let později. V té době vznikl mj. zámek Velký Trianon. Le Brun byl v l. 1661 - 1690 pověřen vedením malířů, sochařů, tapetářů, kovotepců a dalších umělců. Práce trvaly více než 50 let a většinu času na ně dohlížel sám Ludvík XIV. V r. 1685 například podle dochovaných údajů pracovalo 36 tisíc dělníků a 6 tisíc koní. Úrazovost na stavbě byla tak veliká, že zde musel být zřízen špitál (pozdější nemocnice ve městě Versailles). Král Slunce se rád obklopoval množstvím dvořanů, neboť velký dvůr mu dodával lesku. Přes den tu bylo až 20 tisíc osob, z toho 9 tisíc vojáků, kteří byli ubytováni ve městě, a 5 tisíc sloužících, jež na zámku byli i ubytováni v přilehlých budovách. Na dvůr se sjížděli četní šlechtici a jiné návštěvy, jednak proto, aby si jich král "všiml", a jednak si tu příjemně a bezplatně užívali. Zejména v době, kdy ve Versailles pobývala Madame de Maintenon, od r. 1684, byly hostiny, hony a jiné slavnosti na denním pořádku. Dvůr uměl s nudou bojovat. Situace se změnila po smrti Ludvíka XIV. v r. 1715. Jeho nástupce byl ještě dítětem a v době, kdy za něho vládl regent Filip Orleánský, začala sláva Versailles upadat. Regent i dvůr se odstěhovali do Paříže, město Versailles ztratilo obživu i svůj smysl, a proto se více než polovina jeho obyvatel rovněž vystěhovala. V r. 1722 se král Ludvík XV. do versailleského zámku vrátil. Po krátkém období úpadku, který trval celé regentství, začalo znovu ožívat také město. V době vlády tohoto panovníka došlo k dalším významným stavebním počinům, z nichž nejvýznamnější je vybudování Malého Trianonu. V době svého největšího lesku bylo Versailles hlavním městem království, důležitým administrativním centrem, kde žilo 50 tisíc obyvatel - řemeslníků, měšťanů, kurtizán, důstojníků, učedníků apod. Jeho četné ubytovny a hostince přijímaly návštěvníky přicházející sem z celé Francie. Život byl zpestřován mnohými zábavami za účasti krále, které byly buď pravidelné (ohňostroje, vojenské přehlídky, hostiny, divadelní představení v sále Montansier vybudovaném v r. 1777) nebo náhodné. Takovým překvapením byl let balónu bratří Montgolfierů v r. 1783. Přesto však dny Versailles, královského města, byly sečteny. Ludvík XVI. neměl velké stavební ambice a Marie Antoinetta byla zase plně spokojena s Malým Trianonem (původně zařízeným na přání Madame de Pompadour) a nechala zde vybudovat park, vesničku i jiné stavební zajímavosti. K žádným dalším velkým stavbám nedošlo. Po vypuknutí Velké francouzské revoluce se na podzim r. 1789 královská rodina odstěhovala do Paříže a v zámku žádný francouzský král již nikdy více nepobýval. Po popravě krále Ludvíka XVI. - 21. ledna 1793 - byl nábytek a zařízení zámku rozprodáno a královské sbírky převezeny do Louvru. V období vlády Napoleona I. a později Ludvíka XVIII. opuštěný zámek stále více chátral, takže se již uvažovalo o jeho zbourání. Zachránil jej Ludvík Filip, který jej přeměnil na muzeum věnované "Veškeré slávě Francie". K uvedení do původního stavu a celkovému zvelebení Versailles došlo až po první světové válce díky americkému mecenáši J.D. Rockefellerovi. K rozsáhlé rekonstrukční činnosti se přistoupilo v r. 1950, kdy bylo například zavedeno elektrické topení. K zámku se přichází přes Place d'Armes (Zbrojní náměstí), oddělující bývalé královské konírny, dílo architekta Hardouin-Mansarta; dnes je tu sídlo archívu. Vstupní brána vede návštěvníky do nádvoří ministrů (Cour des Ministres), který je ze dvou stran lemován budovami, v nichž za monarchie přebývali ministerští úředníci. Následuje Královské nádvoří (Cour Royale) s jezdeckou sochou Ludvíka XIV. vztyčenou r. 1837. Do těchto míst se i v minulosti smělo přicházet pouze pěšky; kočárem sem směli vjet jen členové královské rodiny a urození šlechtici. Dalším nádvořím je Cour de Marble (Mramorové nádvoří), obklopené ze tří stran zámkem Ludvíka XIII., přestavěným Le Vauem a zejména Hardouin-Mansartem. Kdysi bylo nádvoří vydlážděno černým a bílým mramorem. Průčelí zámku vedoucí do parku měří 680 m; tato plocha se láme do dvou křídel obklopených sloupořadím, takže celek nepůsobí vůbec monotónně. Italská rovná střecha je zakončena balustrádou se sochami a vázami. Všechny tyto prostory si návštěvník může prohlédnout individuálně; další prostory jsou přístupné pouze s průvodcem (např. Královský kabinet, pokoj Ludvíka XV., jídelna, knihovna Ludvíka XVI., královniny pokoje, divadelní sál - Královská opera, obydlí Madame de Maintenon, Madame de Pompadour a Madame Du Barry a další).
Versailleské zahrady
Rozloha Versailleských zahrad je okolo 100 ha a délka promenády od zámku do jejich nejzápadnějšího okraje je 950 m. Jsou typem francouzské zahrady esteticky a účelně členité mnohými terasami a fontánami, ozdobené množstvím soch a sousoší. Zajímavou podívanou jsou tzv. Vodní hry (11:00 jen o víkendech); doporučuje se jít procházkou od prvních k posledním fontánám, aby měl návštěvník ucelenou představu o tomto impozantním vodním představení. Na zahrady je nejkrásnější pohled z terasy v průčelí zámku, která je vyzdobena dvěma obřími vázami - Válka (na s. straně) a Mír (na j. straně). Průchod od fontány Latone k fontáně Apollonově tvoří tzv. Zelený koberec dekorovaný vázami a sochami. Celému tomuto prostranství se říká Sluneční osa. Za Apollonovou fontánou začíná Velký kanál), po kterém je možné se projet na lodičce. Malý kanál tvoří spolu s Velkým kanálem vodní plochu ve tvaru kříže. Největší fontána na s. straně zámku je Neptunova fontána a právě u ní končí představení Vodní hry; dokončena byla r. 1740. Na protější straně, u j. křídla zámku, se nachází Oranžerie - dílo Hardouin-Mansarta. Za Ludvíka XIV. tu rostlo tři tisíce stromů, z toho 2 000 pomerančovníků. V současné době je tu 1 200 stromů, z nichž některé pocházejí z minulého století.
Trianon
Od Apollónovy fontány vede cesta k Malému a Velkému Trianonu; je možné jít i středem, kolem Velkého kanálu. Grand Trianon - v l. 1670 - 1687 zde stával "Porcelánový Trianon" celý zhotovený z delftské fajánse, který měl jediný účel - Ludvík XIV. tu s Madame de Montespan pořádal odpolední svačiny. Křehký Trianon se rozbil, v nemilost upadla i favoritka. Za šest měsíců tu byl postaven Mramorový Trianon, kam docházel Ludvík XIV. s Madame de Maintenon; Ludvík XVI. ani Marie Antoinette si jej příliš neoblíbili a dávali přednost Malému Trianonu. Za Velké francouzské revoluce byl zámek zničen; Napoleon jej dal restaurovat pro svou choť Marii Luisu. Další rekonstrukce proběhly za Ludvíka Filipa. Dnes tu lze zhlédnout pozoruhodnou sbírku historických kočárů a povozů a nábytku. Petit Trianon dal zřídit Ludvík XV. Je dílem architekta Gabriella. Ludvík XVI. jej věnoval Marii Antoinettě, která tu trávila prakticky každý den se svými dětmi. Tomuto místu dávala přednost proto, že si nelibovala ve dvorské etiketě ani v intrikách. Na základě jejího přání tu vznikla vesnička (Hameauu). Po vypuknutí Velké francouzské revoluce se sem královna prakticky již nikdy nevrátila. Císařovna Evženie tu v r. 1867 nechala zřídit muzeum s památkami na nešťastnou královnu. díla - starou zvonici z r. 1145 a Královský portál. Na plastikách na portálech můžeme odhadnout ve zkratce vývoj románské plastiky od pol. 12. stol. do nástupu gotiky kolem r. 1200. Stavba byla dokončena k r. 1260, stavební doplňky pocházejí z 15. a 16. stol. V biskupském paláci, přiléhajícím ke katedrále, je muzeum (sbírky L. Limosina z pol. 16. stol.).